Jdi na obsah Jdi na menu
 


Očkování - historie versus hysterie

Očkování - historie versus hysterie


 

    Není to ještě tak dávno, kdy se dospělosti dožilo jen každé čtvrté dítě a běžnou součástí každodenního života bylo vidět obrnou znetvořené nebo pravými neštovicemi  zjizvené kolemjdoucí. Infekční nemoci a epidemie s nimi spojené jsou stejně staré jako lidské společenství. Vznikem a rozvojem zemědělství a následnou domestikací zvířat přešla na člověka spousta nových infekcí. Mnoho lidských chorob je původně získaných od domácích zvířat, ať to byli psi, kteří sloužili jako zdroj tepla v době chladu, přátelé pro chvíle smutku a samoty a železná zásoba masa pro období hladu, nebo hovězí dobytek, ovce, kozy, prasata či slepice. Městský způsob života navíc přispívá k rozvoji hlavních cest způsobu přenosu původců infekčních nemocí. Epidemie bývají přirovnávány k požáru a lidé k palivu. Když má požár dost dřeva, hoří dlouho a jasným plamenem. Stejně tak tam, kde je koncentrace lidí největší, jsou epidemie nejčastější a jejich následky nejhorší.

Ale nebyl by to člověk, aby se nepokusil zásadně ovlivnit závod mezi nemocí a věděním. Významným krokem v boji proti infekčním nemocem se stalo očkování. Již v roce 1776 nechal Washington povinně inokulovat svá vojska. Inokulace se prováděla veškrábáním hnisu z puchýřů nemocných neštovicemi do kůže zdravých vojáků. To vedlo k onemocnění s lehčím průběhem a následné imunitě. Nezřídka docházelo k vážným následkům nebo k úmrtí. Zisk z kolektivní imunity však převažoval nad tímto vysokým rizikem prvního primitivního očkování tímto, dnes těžko uvěřitelným způsobem. V roce 1779 si skotský lékař Jenner všiml, že ženy na venkově starající se o krávy nejsou postiženy jizvami po neštovicích, a usoudil, že stykem se skotem dochází k imunitě. Jenner aplikoval materiál z puchýřků kravských neštovic do kůže chlapce, a tak se zrodilo bezpečnější a méně rizikové očkování. Kráva, latinsky vacca, dala jméno vakcinaci. Trvalo ještě bezmála 200 let, kdy matky rády podstupovaly riziko očkování svých dětí živými oslabenými nebo chemicky usmrcenými původci nemocí nebo jejich toxiny, a tak je uchránili od smrticích chorob. Většina z nás tato očkování proti neštovicím, tuberkulóze, tetanu a dalším nemocem absolvovala. Běžnou a s pokorou přijímanou součástí očkování byly teploty a jiné komplikace.

V roce 1985 spatřila světlo světa vakcína nového typu – kombinovaná vakcína proti žloutence typu A a B, jejíž vývoj byl poprvé založen racionálním výzkumu antigenní struktury a jejím vlivu na imunitní systém. Za následujících 30 let urazila vakcinologie tak obrovský kus cesty, že aplikovat hexavakcínu (šest nemocí v jednom) nebo praktikovat simultánní očkování (více než jedna vakcinace v jeden den kvůli vyššímu profitu očkovance), patří k běžnému standardu. Reakce po očkování klesly na několik promile a spolehlivost stoupla nad 90%.

Výroba vakcín dnes probíhá pomocí moderních metod. Z důvodu co nejmenší zátěže imunitního systému a nejlepší imunitní odezvy jsou do vakcín přidávány adjuvanty (posilovače imunitní odezvy). Riziko z očkování je dnes srovnatelné s rizikem jakéhokoli běžného zákroku, jako je „umrtvení zubu,“ užívání antibiotik nebo vstříknutí kontrastní látky při rentgenovém vyšetření. Stejnou reakci může mít citlivá osoba po požití neobvyklého jídla nebo použití nového krému. Proč tedy dnes někteří dospělí odmítají nechat očkovat sebe nebo své děti? Není to jen neoprávněná hysterie způsobená nedostatkem informací? Spousta odmítačů očkování by tu dnes nebyla, kdyby jejich mnohem rozumnější matky nepřivedly na očkování je. Bohužel jsou stovky infekčních nemocí a zatím jen asi dvacítka očkovacích látek. Zdraví vojáků vzal kdysi na svá bedra Washington, za zdraví své a svých blízkých však zodpovídáme sami. Položme si otázku, jestli není pošetilostí nevyužít možností ochrany, které nám naše poznání umožňuje.


 

MUDr. Silvana Jakubalová