Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem prodělal klíšťovou encefalitidu

„Lékař by se měl každého svého pacienta o důležitosti očkování alespoň pokusit přesvědčit,“ říká pacient, který přežil klíšťovou encefalitidu s trvalými následky.

img_0593_300x450px_144ppi.jpg„Rád vám řeknu, jak jsem utekl hrobníkovi z lopaty,“ směje se pan Mohyla. „Není za co se stydět. Chodil jsem na mísu, nenajedl jsem se sám, dodnes trpím nespavostí a bolestmi. Teď již na první pohled není znát, že jsem byl nemocný, ale stojí mě to každodenní úsilí, abych udržel hybnost a byl schopen žít a pracovat. Jsem sportovec a klamu tělem ale bohužel jsou činnosti, které už nedokážu nikdy. Třeba můj příběh zachrání někoho od stejné nemoci, když se rozhodne řešit prevenci dříve než já.“

V polovině září 2007 se pan Mohyla vrátil z výletu na kole a při koupeli objevil na stehně pravé nohy klíště, které ihned vytáhl a místo zdezinfikoval. Již dříve sice uvažoval o očkování, ale stále bylo něco důležitějšího. Bohužel očkování již nestihl. Asi po deseti dnech se objevily chřipkové příznaky – bolesti, svalů, kloubů, zvýšená teplota, ospalost. Praktickému lékaři pan Mohyla informaci o klíštěti řekl, ale protože nebyla přítomna žádná skvrna na kůži, tak se lékař přiklonil k diagnóze virózy. Po několika dnech příznaky ustoupily a pan Mohyla nastoupil zpět do práce. Onemocnění se však za několik dní vrátilo a podruhé během dvou dní ustoupilo. Za další týden absolvoval pan Mohyla výlet s přáteli. Po výletě se mu potřetí objevily nespecifické chřipkové příznaky tentokrát v plné síle doprovázené dvojitým viděním, zvýšenou teplotou a zhoršenou komunikací. Praktický lékař mu podal antibiotika, což však nepomohlo a začaly se projevovat specifické příznaky – ztuhlá šíje, obrny svalů, obrna bránice vyžadující řízené dýchání a kvalitativní změny vědomí, především dezorientace, celková zmatenost a poruchy řeči. Pacient byl ještě týž den 26.10.2007 převezen na neurologii a poté přeložen na JIP infekčního oddělení, kde byla po lumbální punkci potvrzena infekce virem klíšťové encefalitidy.  Následující dva týdny sváděl pacient těžký boj o život. Kromě obrny bránice a nemožnosti vyprazdňování vedoucí k subileoznímu stavu trpěl nesnesitelnými bolestmi a hrozilo těžké mentální poškození. Ke všemu se přidružil zápal plic. S pomocí lékařů a svojí vůlí žít nakonec zápas se smrtí vyhrál a po měsíci byl přeložen na oddělení, kde začala bolestivá a dlouhá – celoživotní - rehabilitace.  Z propouštěcí zprávy je zřejmé, že po onemocnění zůstanou trvalé následky. Diagnózy zní: meningopolyradikuloneuritická forma středoevropské klíšťové encefalitidy s bronchopneumonií a parézou bránice, parainfekční hepatopatie.

Tomuto obdivuhodnému optimistickému bojovníkovi jsem položila ještě pár otázek.

Co pro vás bylo při překonávání nemoci nejhorší?

Zmatenost a nejistota co bude dál a kdy se uzdravím. Pocit dušení, hodiny na míse, nemohoucnost, kruté bolesti svalů a kloubů a z toho plynoucí pochopení, že smrt může být vysvobozením. Chodili mě navštěvovat příbuzní a známí a já je nechtěl vidět, protože mě každé slovo nebo úsměv stály množství sil a vyčerpávaly. Ani teď to nemá rodina se mnou lehké. Uvědomil jsem si, že to není moje nemoc, ale nemoc postihla moji nejširší rodinu. Oni se mnou moje omezení a strasti sdílí. Velkou oporou a pomocí je mi moje manželka.“

Změnilo se něco zásadního pro vás po prožitém onemocnění?

„Je toho hodně. Neusnu bez prášku na spaní, budí mě ukrutné bolesti. Kombinace hypnotik a analgetik mi nedělá zase dobře na psychiku. Musím si vybrat. Buď usnu a vzbudím se bolestí nebo se na chvíli zbavím bolesti v bezesné noci. Jsem aktivní včelař a chtěl bych mít 300 úlů, protože můj med vyhrává soutěže kvality. Ale zvládnu úlů jen 30. Jemná motorika mi dává zabrat. Nevěřila byste, jak je těžké, trefit se kladívkem do hřebíku. Také příjmové doklady klientům našeho penzionu vypisuje manželka. Jsem rád, že chodím. S podpůrným pásem ujedu kousek i na kole či skútru. Mrzí mě, že na velkou motorku už sednout nedokážu. Delší chůze je možná jen s holemi a běžky již nikdy. To mi chybí. Ten pocit volnosti, radosti z pohybu, ticha a křupající sníh pod prkny, kdy cítíte vlastní dech a vidíte ubíhat tu krásu kolem. Také nevydržím dlouho sedět a soustředit se na čtený text a nepamatuji si ho. Vážím si nyní toho, že můžu aspoň každý den pracovat. Snažím se každému poradit, aby se před tímto zákeřným onemocnění chránil zavčas očkováním.“ 

Je něco co vás v souvislosti s touto nemocí překvapilo?

„Hloubka prožitků je nyní mnohem větší. Emoce vnímám velice citlivě a emotivně laděné věci si pamatuji. V něčem mě to obohatilo, ale platím za to bolestí. I jemné emocionální výkyvy zhoršují bolesti svalů a způsobují křeče. Překvapilo mě, jak je psychika s fyzickým prožíváním spojená. A ještě mě překvapily některé komentáře a odpovědi lékařů, když jsou v mediích dotazovaní na očkování. Většinou odpovídají vyhýbavě nebo neurčitě, snad aby někoho nepohněvali, nebo sami nemají jasno… že by to bylo dobré uvažovat o očkování nebo ať se každý rozhodne, jak chce. Také jsem si dříve nevšiml, jak často jsou šířeny a široce komentovány někdy až neuvěřitelné zprávy o rizicích očkování a jak málo jsou lidé konfrontování s těmi, kdo nemoc, proti které se dá očkovat, prožili. Přeživší se zřejmě za svoji nemoc stydí. Lékař by se měl každého svého pacienta o důležitosti očkování alespoň pokusit přesvědčit. Já se o to snažím.“

 

Josef Mohyla, Vrbno pod Pradědem

Otázky adresovala a odpovědi zapsala: MUDr. Silvana Jakubalová